Rocker v kůži beránka

  • Zdeněk
  • Rozhovory
  • 1 996x

Rozbíjel hotelové pokoje, chlastal jako duha. Prostě rocker, jak má být. S kapelou Kabát se z vesnických hospod prodral na velké stadióny Nechal se zlákat do některých muzikálů a začal si budovat lepší pověst. Čtyřicetiletý Josef Vojtek se z vlka mění v beránka.

Podnik U Slepiček není žádná putyka, ale spíš vypiplaný bar. Nalézá se v Průhonicích, kde Josef Vojtek s přítelkyní Libuší Hůlkovou bydlí. Proto jsme si sraz dali právě tam. Když se zpěvák jedné z nejznámějších českých rockových kapel dneška přiřítil, tvářil se naštvaně a pořád nadával do mobilu. „Já se z toho kripla zblázním,“ opakoval. I když ve mně trnulo, stál si na svém. Měl jsem totiž připravené téma: Vše, co by chtěl člověk vědět o rockeru Vojtkovi a bojí se zeptat.

Nejdřív se musím ujistit, jestli jste se někdy soudil s novináři?

Jednou s bulvárem. Nepravdivě mě tam nařkli z nevěry, což nemám rád. Dal jsem to k soudu, ale den před soudním líčením jsme se domluvili a žalobu stáhli.

Takže jste ustoupil?

Vůbec ne. Dosáhl jsem svého. Od té doby nesměli používat moje fotky a brát si mě do huby. U soudu by se to mohlo vléct několik let a na to nemám nervy.

Porval jste se někdy s lidmi od novin?

Jednou jsem držel pod krkem fotografa, ale jinak ne. I když nedávno jsem od toho nebyl daleko. Napsali, že jsem alkoholik a Libuška mě kvůli tomu chce opustit. Shodou náhod jsem byl u zubaře, který měl ordinaci hned na proti redakci těch novin. Vešel jsem do budovy, a najednou tam nebyla ani noha. Bylo to směšný. Když je pod článkem jen zkratka miš, člověk nemá moc možnosti, jak zjistit, kdo to psal. A oni se sami nepřiznají, srabi.

A jste alkoholik a chce vás kvůli tomu přítelkyně Libuška opustit?

Lidé snad pochopí, že kdybych chtěl chlastal, tak nebudu hledat přítelkyni, ale najdu si partu kamarádů a s těma budu vymetat hospody. A kdyby to byla pravda, Libuška už by mě určitě dávno opustila.

Nicméně vždyť vy ty pivní kamarády máte. Myslím tím kapelu Kabát...

Jsme kamarádi a nepotřebujeme k tomu alkohol. Alkoholickou špičku jsem měl, když jsem otevřel v Teplicích hospodu. To byla tragédie. S kapelou jsme si to vždycky užívali. Dnes už chodím domů ve stavu, v němž jsem ještě schopen vést normální komunikaci.

A co drogy, jak to máte s nimi?

Ve dvaadvaceti jsem se překouřil marihuanou, pozvracel se z toho a od té doby na nic podobnýho nesáhl.

Je na čase se zeptat, jestli jste rocker?

Dělám rockovou muziku, což může, ale i nemusí znamenat, že jsem rocker. Ten, kdo má motorku, taky ještě nemusí být hned drsnej motorkář. Jaký je kritérium pro to, abychom někoho mohli nazvat rockerem?

Podle mě je rocker genetický kříženec burana, výtržníka a posluchače rokenrolu…

Je pravda, že nás nazvali vším, co si dokážete vymyslet. Nikdy jsme nezařazovali sebe ani naši muziku do škatulek. A když už nebylo zbytí, říkali jsme, že hrajeme severočeský hašiš. Vymysleli jsme si svoji škatulku. Stejné je to s vizáží. Když zpívám ve Třech mušketýrech, nemůžu se tam tvářit jako drsný rocker…

Právě muzikály vám kluci z kapely hodně vyčítali…

Už se s tím smířili. Někdo má jako úchylku malý holčičky, no a já z rockový hudby utíkám k muzikálům. Je to pro mě uvolnění od stresu a hlavně hlasový trénink.

Při diskusích v televizi jste dost zakřiklý. Proč?

Máte na mysli pořad Bolka Polívky, kde jsem skoro pořád mlčel?

Ano. Kromě jiných mám i ten na mysli...

Byli tam Jana Paulová a Jan Přeučil. Právě on by mohl mluvit týden v kuse. Nepřipadalo mi vhodný ho přerušovat. Stejně jsem tam byl jen proto, abych zahrál a zazpíval dvě písničky. A tak je to i v dalších pořadech.

Máte strach, že vás lidi budou mít za hlupáka?

Lidi, co nesundaj oči z bulváru, si stejně řeknou. že ten rocker furt chlastá, opouští svoje děti a je to vypatlanec. Nikomu to vymlouvat nebudu. Kdyby mě pomlouval známý, tak si to můžeme vyříkat z očí do očí, ale od ostatních mi to přijde hloupé.

No vidíte. Sám jste se na zval rockerem...

Když vy jste na to tak tlačil. Oblek jsem na sobě měl míň než koženou bundu a kalhoty. Navíc je pravda, že rokenrolem se živím od dvaceti let.

Tehdy jste se ze dne na den vykašlal na zaměstnání...

Dělal jsem u spojů v Teplicích a nebavilo mě to. Přijít ráno v osm do práce a čekat, až zavolá zákazník, že mu nejde rozhlas po drátě, to nebylo pro mě. Hlavně už jsme jezdili s Kabátem koncerty a potřeboval jsem volno, na který hned praskla celá dovolená. Neplacený volno mi nedali, tak jsem týden nepřišel do práce a dali mi výpověď.

Jako muzikant si užijete také dost stereotypu. Každý rok cédéčko, koncertní turné a pořád zpívat stejné písničky...

To ale dělám, co mě baví. Jednu písničku můžu zazpívat stokrát jinak. Rozhlas po drátě jsem opravoval pořád stejně, jinak by to nehrálo. Už na střední školu jsem šel v roce 1981 z donucení. Jedině ke spojům v Ústí nad Labem ještě brali. Byla to jediná cesta, jak neskončit devátou třídou a být blízko domova v Teplicích.

Ještě k výtržnictví. Rockové kapely většinou rozbíjejí hotelové pokoje. Jak to bylo s vámi?

Je pravda, že v začátcích jsme občas v rámci alkoholických rejů něco poničili. Ale když přišlo na placení, rychle jsme vystřízlivěli. Od té doby jsme dali pokojům pokoj a dlouho nic nezničili. Teď už můžu říct, že když člověk něco rozbije, nestává se rockerem, ale volem.

Lze vaše zmoudření přirovnat k textu písničky Šaman: protejká mu tělem celá jeho zem, opilost mužů a bolest žen, když děti na svět ze tmy přijdou…

Možná. To je podle mě jedna z nejlepších písniček Kabátu. Každý se jednou otočí a rekapituluje, co za život dokázal. Nejhorší je, když zjistí, že je na světě úplně zbytečnej. S tím se moc dobře neumírá.

Viděla vás někdy dcerka Valentýnka, kterou máte se Sabinou Laurinovou, opilého?

Nikdy jsem domů nepřišel tak, abych se tam válel na zemi.

Naučil jste ji nějaká sprostá slova?

Vídám ji dvakrát týdně a nesnažím se před ní mluvit sprostě. Myslím si ale, že to záhy pochytí ve školce, kam začala chodit.

Ve filmu Jak se krotí krokodýli jste hrál jednoho ze čtyř rodičů-muzikantů kteří dost kašlali na malého synka. Máte to tak i v běžném životě?

Ne. U nás doma žádný velký mejdany neprobíhaj. Od toho jsou hospody, kde člověk může slavit, jak je libo, a pak se jít domů vyspat. S Libuškou máme společný domov proto, abychom si v něm odpočali, byli spolu, a ne abychom tam pořádali orgie.

Dva vaše vztahy vzaly za své. Jak jste to řešil?

Se Sabinou šel vztah rapidně rychle dolů. Po pěti letech jsem už na to neměl. Řekl jsem jí to a ona, ať se sbalím a jdu. Udělal jsem to. Předtím jsem byl třináct let ženatý a máme kluka. Máma mi odmala tloukla do hlavy, že děti jsou to první, o co by se měl člověk starat, a proto jsme manželství uměle drželi. Když bylo Pepovi třináct, prostě jsem mu řekl, jak se věci mají. Děti jsou podle mě šťastnější v neúplném vztahu než v rodině plné hádek.

Jakým pokušením jsou pro vás mladé fanynky?

Někdo vyrazí na turné a už se těší, jak si užije. Já to nevyhledávám. Neměl jsem a nemám potřebu lákat fanynky na hotelový pokoj. Kvůli jednomu zoufalému sexu v opilosti si přece nezničím soukromý život a neztratím člověka, kterého miluji.

S kapelou vyprodáváte haly a stadióny. Máte nějaký rituál?

Když si Hurvajs (bubeník R. Hurvajs Hurčík) zívne, těsně předtím, než jdeme na plac, tak je to dobrý. Většinou si zívne.

Myslel jsem něco rockovějšího. Někteří muzikanti prý kálí v hotelových pokojích nebo před koncerty v halách...

To jsou debilové, a ne muzikanti. Já se naštěstí trefím do záchodový mísy.

Objednal si minerálku. Časem se začal usmívat, nakonec i hurónsky smát. Pak mi prozradil, že tím kriplem je jeho doga Don Diego, protože právě rozkousala šuplík v kuchyni.

Autor: Jan Rychetský, Magazín Právo; 11.3.2006; kabat-fans.cz děkuje yvanovi za přepsání rozhovoru.

Zde si můžete rozhovor přečíst v původní verzi v PDF formátu.