Nejpopulárnější rockový zpěvák přebaluje osmnáctiměsíční dceru, myje doma nádobí a mezitím natáčí spolu s Kabáty novou, v pořadí už devátou, desku. S maminkou malé Valentýnky, herečkou Sabinou Laurinovou, se zatím neoženil a zřejmě to ani neudělá. Je totiž věrný svým zásadám, a ze stejného důvodu si ani nikdy nehodlá ostříhat své dlouhé vlasy.

Takže vás háro do pasu bude provázet až do důchodu?

Nikdy jsem na nic netlačil násilím, a tak to udělám i s mými vlasy. Nechám je, až odejdou samy, a neřeším to. Nedělám s nimi vůbec nic, takže si ani nenechávám zastříhávat konečky. Rozhodl jsem se, že budu pračlověk. (smích)

Ale zatím se ještě holíte...

To musím. Když vousy rostou, hrozně to svědí a to mě nebaví.

Odkdy nosíte dlouhé vlasy?

Za mého mládí se na to koukalo dost podezřele a navíc jsem byl na vojně, tak to ani nešlo. Přišlo to až s příchodem bigbítu do české země. Teď už image měnit nebudu, to by mi muselo rupnout v kouli. (smích)

Před pár dny jste se spolu s Kabáty vrátil z turné po USA. Dokončujete nové cédéčko a pak hned vyjíždíte na turné, takže se nenudíte. Jak se nová deska bude jmenovat?

To právě ještě nevíme. Desku dokončujeme v takovém tempu, že každý den natáčíme jednu píseň, mezitím se ještě dodělávají texty. To je prostě kabátí styl, který zatím funguje. Proto ani název není ještě jasný, i když jeden nápad jsme už měli: Spermoníci.

Na minulém turné jste měli originální pódium uprostřed hlediště. Bude i teď nějaké překvapení?

Tentokrát to bude klasické pódium, ale bude to tak zajímavě udělaná show, že lidi budou koukat. Dneska je důležité zaujmout i obrazově, protože diváci jsou náročnější. Na naše obličeje se ani moc dlouho koukat nedá. Jenom se modlíme, aby se připravená scéna do sportovních hal vůbec vešla.

Vyprodat zimní stadióny a sportovní haly, to se už dnes podaří málokomu.

To je jeden ze splněných »kabátích« snů. Když jsme začínali, ani se nám nesnilo, že bychom se muzikou vůbec mohli živit, natož abychom si mysleli, že někdy budeme hrát v USA. No a vidíte, letos jsme tam hráli už potřetí. Byli jsme v Chicagu na rockovém festivalu, který uváděla Sába společně s Jiřím Krampolem.

Vezmete se už se Sabinou?

Zatím ne a neřešíme to. Není důvod. Takhle nám to klape a možná, že kdybychom se stali manželé, něco by se zvrtlo. Ten vztah je výbornej a myslím, že nám ho hodně lidí může závidět. Mám na to jedno oblíbené přísloví: Nikdy neměň tým, s kterým vyhráváš.

Na pódiu prý vyprávíte skvělé vtipy. Kam na ně chodíte?

To nejsou žádné vtipy, já jsem takhle vtipnej od přírody. (smích) Předem nemám připravený žádný scénář. Mám jen hrubou »kostru« a říkám, co mě napadne. Když je dobrá atmosféra, není co řešit. Někdy to je možná i trapný, ale já si myslím, že to k tomu patří. Neděláme z toho žádnou tragédii, ani žádné velké umění. Je to prostě rock´n´roll.

Kromě zpěvu hrajete i na harmoniku. Jste samouk?

Když se něco učím, tak jen poslechem. Noty neumím a myslím si, že to dnes už není nutné. Takhle nejsem ničím vázanej. To, co produkujeme, musí splňovat naše, kabátí pravidla. Jiných se nedržíme.

Někteří Kabátům vytýkají určité vyměknut a přechod do komerčního popu...

Neřešíme, jestli je něco »měkký« nebo »tvrdý«. Vždycky jsme dělali to, co se líbilo nám, a nikdy jsme neměli celou desku jen »tvrdou«. Snažíme se žít v pohodičce. Samozřejmě, že za sebou máme doby, kdy jsme rozbíjeli výlohy, ale v tom to opravdu není.

Prý milujete rychlou jízdu autem...

To už také bejvávalo. Asi před šesti lety, kdy jsem z Prahy každý večer po skončení muzikálu Krysař dojížděl domů do Teplic, jsem byl dokonce dobrovolným přispěvatelem dálniční policie. Tam, kde končila dálnice na Mělník, byla totiž jen šedesátka a já po dálnici jezdil 230. Při sjezdu vždycky stáli policajti a vždycky mě »lízli«. Předem jsem věděl, že tam budou, ale říkal jsem si schválně, kdo to dýl vydrží. Prodražilo se mi to, ale dočkal jsem se. Za půl roku mi řekli: "Jeďte!"

Měl jsem rychlé auto a mastil jsem to pekelně. Jednou jsem trefil srnu a asi třicetkrát králíka, takže jsme doma měli uzenářství (smích). Naštěstí jsem se nezabil, užil jsem si a pak jsem to auto prodal. Teď mám pomalejší, ale bezpečnější, a když jsem ho kupoval, přemýšlel jsem hlavně o tom, jestli se nám tam vejde kočárek.

Máte doma se Sabinou rozdělené domácí práce?

Ten, kdo je unavený, odpočívá. Domácích prací se nebojím. Rád myju nádobí, aspoň si přitom pořádně umyju ruce. (smích) Myčku doma máme, ale zatím jsem ji nepochopil. Přebaluju i malou Kvíčalu a chodím s ní na procházky. Nejvíc rejdím okolo Barrandova a v Prokopském údolí. Když bylo mistrovství světa ve fotbalu, koupil jsem si malou televizi a díval se venku, zatímco Kvíčala spala v kočáru. Doma by mě totiž koukat nenechali a ani bych tam na to neměl klid.

Kvůli vaší lásce k fotbalu jste snad přestal i kouřit...

Chodím na zápasy, ale tréninků jsem zproštěn. Nemám čas. Nehledě na to, že mi je 38 a že by to tam se mnou mohlo »říznout«. Kouřit jsem přestal hlavně ze strachu. Asi před dvěma lety mě totiž začalo podivně píchat v krku. Dostal jsem takovej strach, že jsem cigára zahodil ze dne na den a už jsem se jich nedotk. V krku mě naštěstí píchat přestalo.

Když přijde problém, má člověk asi největší šanci všechno přehodnotit. Řekne si: "Tak buď si tady ještě zahulím a půjdu do kopru, nebo ne." Není to nic jiného než program v hlavě. Přehodí se výhybka a nazdar.

A co třeba posilovna nebo zdravá výživa?

Chodím do posilovny u nás na Barrandově, kde mě mučí bývalý mistr republiky v kulturistice Pepa Rác. Skládáme si »poklony«. On mi třeba říkává, že svaly na mně hrajou na schovávanou. Cvičení mě baví, ale s dietou u mně moc nepochodil. Když se mě jednou zeptal, co jsem měl k snídani a já řekl dva větrníky, málem ho odvezli. (smích)

Takhle se stravujete denně?

Nejhorší to je, když se Sába vrací z natáčení až pozdě večer. To dám spát malou a pak si většinou sednu k lednici a jedu. Brambůrky, maso, pivo, kola, sušenky, kyselý, sladký. Lítám od skříně k lednici, a to je peklo. Když pak potřebuju rychle splasknout, najedu na kuře s rýží a dám si jen jedno jídlo za den. Nechci, aby ze mě za chvíli byl jen rozplácnutej dědek za volantem.

Autor - Věra Keilová, Blesk; 14.9.2003

Rozhovor si můžete přečíst v původní verzi v PDF formátu.