Pánové, kolik času ve svém životě dáváte muzice?

Milan: Asi většinu, protože před šňůrou vždy hodně hrajeme a zkoušíme, pak jsme na turné a po něm většinou začínáme dělat další desku

Tomáš: Kytary máme vlastně v ruce skoro furt.

Jak relaxujete? Máte třeba v duchu své energické muziky taky oblíben nějaký energický, extrémní sport, kterému se věnujete?

Milan:Extrémním sportům se samozřejmě věnujeme. Já chodím na ryby extrémně chytat. Hurvajs se věnuje raftingu, Oťas zvedá činky a Tomáš má jako extrémní sport ženský...

Tomáš: On kecá...

Proč zrovna ryby, Milane?

Milan: Mě to baví, protože jedu skutečně extrémní rybařinu. Běháš kolem řeky, mlátíš prutem do vody a čekáš, až něco chytneš. Mám ale taky spoustu dalších zájmů. V zimě třeba jezdím na prkně. Nedávno jsem byl na Kaprunu sjíždět ledovec a to byl vál.

Jak trávíte čas na turné? Zkoušíte?

Milan: Na šňůře se vůbec nezkouší. Jenom před koncertem si vždy uděláme klasickou zvukovou zkoušku o pár písničkách. Jinak platí, že jeden den vždy hrajeme, jeden den máme volno. A v tom volným dnu si každý dělá, co chce. I když, nakonec stejně většinou skončíme někde v restauraci.

Tomáš: To je taky tím, že skoro po každým koncertu se objeví člověk, kterej nás pozve na slavnostní otevření nějaké hospody nebo něčeho podobnýho, tak přece to neodmítneme...

Nehrozí u vás během koncertní šňůry ponorková nemoc?

Tomáš: Ponorka nehrozí. My jsme na šňůře vždycky jen pár koncertů. Jsou ale kapely, který hrajou třeba sedmdesát vystoupení ročně a to už je pak síla.

Milan: My máme teď devět koncertů, pak je pár měsíců pauza a teprve v létě nějakej festival, takže se na šňůru vždycky spíš hodně těšíme.

Zmínili jste festivaly. V čem jsou pro vás vystoupení na nich odlišné?

Tomáš: Vlastní koncert je pochopitelně o sto procent lepší. Když máme svůj aparát, svýho zvukaře, svýho osvětlovače a svou techniku, tak se nám hraje výrazně líp, narozdíl od fesťáků, kde máš všechno erární. Festivaly jsou ale zase dobrý v tom, že se tam sejdeme s muzikantama, se kterýma se nevidíme třeba celej rok. A takové setkání většinou končí podařeným mejdanem.

Pojďme se teď chvíli bavit o šňůře koncertů GSG.

Milan: Měli jsme tam nejlepší možný zvuk, který se dá u nás pronajmout, nejlepší možný světla, který se dají pronajmout, spoustu různých efektů a obrovskou obrazovku o rozměrech 6 x 5 metrů. Mám ještě něco dodávat?

Tomáš: Když už si člověk dnes zaplatí dvě stovky jako vstupné na koncert, kromě toho, že něco uslyší, chce taky něco vidět a chce odejít spokojenej. Když odejde naštvanej, že vyhodil do luftu dvě kila, tak si můžem bejt jistí, že už na koncert nikdy nepřijde.

Co vás přimělo k tomu udělat takhle monstrózní show?

Milan: Asi to, že lidi mohou na koncertech různých velkých světových kapel vidět hromadu zajímavé cizí produkce a říkají si - Ty jo, proč to tady nikdo nedokáže? My se snažíme to dokázat, přiblížit se těmto partám. A proto to děláme s nejlepšíma lidma, který tady v tom frčej.

Tomáš: Vždy je potřeba přijít s něčím novým. Starý efekty musíme nahrazovat, protože některý věci se už dělaly stokrát a lidi by mohly omrzet. Příští šňůru si třeba zas budeme říkat: Ty vole, to už tady ale bylo, dáme tam něco novýho...

Co vás čeká po turné?

Tomáš: Chvilku odpočinek a pak začnem dělat zas na nový desce. Každej si doma střádáme různý nápady, melodický nápěvy, refrény a pak se slezem ve zkušebně, zahrajem si to, něco vyberem a to doděláme. Z dodělanejch věcí se zas vyberou ty nejlepší, Milan je otextuje a pak se to už jenom nahraje na desku.

Autor: Luboš Rosí, www.musicserver.cz; 21.3.2001