Carramba, Corrida!

  • Zdeněk
  • Rozhovory
  • 3 146x

Bylo to jako čekání na nové GUNS'N'ROSES. Od počátku září stoupala v kruzích kolem EMI nervozita, že jeho zlatá (s prominutím) kráva Kabát se opozdí s novým albem na předvánočním trhu a nadojí do dížky tolik penízků, na které je firma zvyklá.

Bylo to jako čekání na nové GUNS'N'ROSES. Od počátku září stoupala v kruzích kolem EMI nervozita, že jeho zlatá (s prominutím) kráva Kabát se opozdí s novým albem na předvánočním trhu a nadojí do dížky tolik penízků, na které je firma zvyklá. Příčinou odkladu odkladů vzal na sebe Milan Špalek: neměl hotové texty. Jako poslední přišla na řadu píseň Joy. V neděli ji Milan nazpíval, v pondělí se spěchalo do lisovny... Ve čtvrtek 7.prosince už vládla v domě bubeníka KABÁTU Radka Hurvajse Hurčíka pohoda. Pejsek Míša si ještě pamatoval, jak jsme před třemi lety spali spolu na gauči, a Radkova společnice Světlana se už pochlubila vánočním cukrovím, které rychle mizelo z talíře mezi šálkem kávy a sklenkou rumíku. Přitom v zemi se schylovalo k bouři. Na druhý den zaplavilo prodejní pulty 40 tisíc cédéček s jubilejním desátým studiovým albem skupiny KABÁT „Corrida“ a napozítří se rozhodovalo o Českém slavíkovi. Ale v Dubí to až tak neprožívali. Hrdinou našeho rozhovoru „u Hurvajsů“ byl tentokrát basový kytarista KABÁTU, jehož jméno se na podzim skloňovalo nejčastěji: Milan Špalek.

Netušil jsem že KABÁT tolik stojí na textech. Když je nedodáš, není cédéčko. Takže jsi vlastně nejdůležitější postava celého tvůrčího procesu?

To je tím, že jsem z té party asi nejlínější a texty mi jedou pomalu. Už jsem jich tolik napsal asi sto padesát a je to peklo. Psát tak, aby to nebylo stejné. Moje slovní zásoba není až tak ukrutná jako u nějakého člověka, který studoval literaturu, takže s tím mám větší práci. Ze začátku jsme mývali i sedmnáct písniček na jednom albu, pak už to ubývalo. Ono poslouchat desku, která má přes čtyřicet minut, to přestává bavit.

Vždycky vzniká nejdřív muzika?

V bigbítu určitě. U nás existuje 12-18 demáčů, které jsou nazpívány jakoby anglicky. Ty vezeme do studia a muziku točíme na ostro. To ještě nejsou texty, takže my máme nejprve demáče s nazpíváním, pak už jen tu muziku bez zpěvu. A nastane hektický okamžik, kdy dostanu nahrávky domů a píšu texty na holou muziku.

Nesvazuje tě to?

Tak já můžu trochu uhnout, protože si to frázuju sám. Zpívám si písničku den dva, nebo si ji pouštím v autě a hledám a obměňuju slovíčka. Proto to trvá tak dlouho, jeden text třeba čtrnáct dní.

Přihlížíš k tomu, pro koho píšeš?

Každý v kapele máme jinak posazený hlas. Pepa Vojtek má rozsah snad o oktávu větší než my a vesele a v klidu zpívá ve výškách. My zpíváme hodně dole a když chceme výš, řveme a je to na hraně. Na téhle desce zpívá Pepa všechno až na hospodskou písničku Joy, kterou zpívám ve zvláštní náladě já. Tu jsme udělali a střihli si ji za deset minut v kuchyni.

V jaké kuchyni?

To je místo, kde trávíme nejvíc času při natáčení. Sono má na Nouzově tři studia a každé má k dispozici kuchyňku.

Kdy jsi dostal zakázku na texty? Slyšel jsem, že protahujete natáčení schválně, aby se o vás psalo?

To je kravina, nejlepší vydat desku v listopadu a ne to protahovat až do prosince! My začli dělat na desce v zimě, na jaře jsme začli natáčet. Pak jsme jeli domů a já začal textovat. Mezitím se zjistilo, že u nějaké pecky je potřeba předělat kytary, tak jsme se zase vrátili do studia. A koncem listopadu jsme odvezli master do lisovny.

Deska odsejpá, 12 písní v 38 minutách, žádné zdržování. Z toho každá druhá má hitový potencionál, klobouk dolů!

My to tak hrneme stejným stylem od naší první desky a polovina z nás chodí na fotbal, to je ten model. Navíc celá kapela miluje „Slejdy“.

Některé tvé texty mají chytlavé slogany, třeba Cesta do Kadaně: „ My všichni táhnem rovnou cestou do Kadaňe a tam si užijem - patrně do dlaně.“ To je asi tvoje silná zbraň?

Člověk se učí, i když jsou samozřejmě lepší textaři. Ale třeba nafrázovat Corridu, to jsem si myslel, že mi slezou vlasy, protože ta slova jedou tatata, a to je šílenost. Moje texty byly ze začátku nekontrolované, co z člověka vylítlo, to jsem napsal. Teď už vím, že nemůžu psát všechno, co mně napadne.

Když porovnám Dole v dole a Corridu s názvy vašich prvních desek Má ji Motorovou a Děvky ty to znaj, nemohu nevidět rozdíl. To už vás EMI nenutí do sprosťáren?

Oni nás nikdy nehonili. To jen když nám bylo dvacet, měli jsme všechno na praku. Teď si sice taky nebereme servítky, ale už je to jiný, už přemýšlíme. Mám skoro dvacetiletého kluka, tak abych ho nezkazil. (smích)

Od lidí z branže se dozvídám, že děti slavných lidí poslouchaj něco jiného jen ne svoje rodiče.

Tak můj syn, když mu bylo patnáct, frčel normálně v Kabátech. Teď má AC/DC a Tinu Turner, taky má rád retro, vrací se k bigbítu, co jsem poslouchal já, a je nadšený z kytarových skupin. Hlavně chce slyšet něco jiného, než co se v Česku hraje v rádiu. Pokud jde o KABÁT, kritizuje naše nové desky a vždycky na nich najde nějaké zašišlání.(smích)

Na které písně z desky budete tlačit?

EMI dalo do rádíí Burlaky na Volze a divím se, že to někde hrajou, protože to je přece jen trochu ostřejší, ty kytary. Je na to klip a dál uvidíme podle ohlasu lidí. Po Novém roce začneme přemýšlet, co bychom mohli udělat jako druhý klip.

Mně se líbí „Kdoví jestli“.

To má zavázanější text. Taky mi dal s Burlaky na Volze nejvíc práce.

Máš svoje „the best“ mezi texty?

To budou zrovna ty dva. Ze starších pak Šaman, Ďábel a syn, Na sever, Pohoda, Žízeň...

Nemáš v úmyslu vydat je knižně?

To ne, to snad dělají textaři, kteří chtějí nahrabat ještě nějaký peníze navíc. Lidi mají slova písní v našich bookletech.

Znáš texty zahraničních kapel?

Nechával jsem si překládat Poges a Motorhead, ale jinak sleduju dobré české textaře, ti mě baví. Jaromíra Nohavicu si poslechnu a Zdeňka Svěráka přímo miluju. A taky už občas píšu pro děti. (smích)

Tak se mi zdá, že Kabát začíná být součástí establishmentu. Kde jsou ty časy, kdy jste napadali politiky?

Já myslím, že ještě hromada lidí Kabát nesnese. Když si člověk přečte na internetu, že Kabáti jsou burani na Volze... Ale je pravda, že Kabát je stravitelnější, těch nepřátel jsme měli víc.

Bavíme se 7.prosince. To mi připomíná, že ti za tři dny bude čtyřicet. Upřímně gratuluju - jak to oslavíš?

Už jsme to slavili minulou sobotu (2.12.-pozn.aut.). Sedli jsme si do Chlastárny a do rána jsme hráli na španělky. Měli jsme to jako kapelovou dotočenou desky.

Co je to Chlastárna?

Chalupa, kde bydlím. Já žiju ve vesnici Vrahožily. Je tam jedenáct popisných čísel a bývalý kamenolom, kde se těžil kámen, takže jsme vlastně na skále. Předevčírem jsem tam potkal na silnici asi čtyřicet jelenů. Tam popíjíme, pečou se prasata, děláme přes léto akce, hrajeme country.

Country?

To jsou naše písničky v netradičním obsazení. Každý hraje na jiný nástroj, Tomáš Krulich na basu, já zase na kytaru.

Měli bychom vzpomenout i tvé Španělsko...

Tam jezdím asi od roku 1994 s kamarádem Pavlem Tomi, co dělá s Rudolfem Hrušínským pořad v TV. Jezdíme asi čtyřikrát do roka k Zargoze na Rio Ebro chytat sumce a candáty. Tam je to úžasné, i lidé, kteří nikam nespěchají.

Pouštěl jsi jim KABÁT?

Vezl jsem tam hotový snímek Corrida a tamní kuchař se moc smál, že říkáme špatně cerverza -pivo. Má se to číst serversa. Mohl se potrhat smíchy, ale líbilo se mu to hrozně, ta pecka je taková energická a oni jsou energičtí lidé.

Kdy se tam opět chystáš?

V lednu na týden. Ale to ještě v zimě jezdím hrozně rád lyžovat.

Fotbal nehraješ?

Fotbálek si zahrajem s kluky jako Kabátovic jedenáctka. Teď jsme hráli s Jágr týmem a bylo tam na tři tisíce lidí. Tomáš a Oťas z kapely jsou fotbaloví fanatici a jsou na každém zápase Teplic, já jsem spíše pro hokej, fandím Ústí nad Labem. Ze sportů ale nejvíc provozuju bowling, se synem Janem a manželkou Pavlínou hrajeme v Ústí 1. ligu bowlingu za BK Klíše a oba jsou v reprezentaci a připravujou se na mistrovství světa. Honza už má mraky pohárů a teď se předháníme, kdo z nás bude mít víc platinových cen.

Kam si ukládáš Zlaté a Platinové desky?

Honza je má pověšené v ložnici, ale už se tam nevejdou, tak jich má většinu pod postelí. Přitom prodat 40 tisíc cédéček je rarita, protože skoro každý si je dnes vypálí.

Jak tomu čelíte?

Tak jedno nám to není. Člověk přichází o dost peněz a některé kapely se kvůli tomu i rozpadnou. Naše deska vychází zítra, ale už od pondělka je celá stažená na nějakých pirátských stránkách. To se dneska stane každému, nejde to pohlídat.

Prodali jste přes tři čtvrtě milionu CD, v tom jste kategorie sama pro sebe. Máte vůbec konkurenci?

Divokej Bill je, dejme tomu, kapela, která taky zlidověla. Hrajou stravitelnou muziku, bigbít, a je to dobrý.

Existují revivaly KABÁTU?

Jsou asi tři. Jeden z Brna a má víc kšeftů než my. Chceme jim pomoct, a proto moc nehrajem. (smích)

Proč nehrajete?

Nás to baví, rádi bychom objeli kluby. Jenomže tam si majitel klubu rozdá vstupenky mezi V.I.P. A kamarády a normální fandové se na nás nedostanou. Na stadiony dostaneme všechny, ale kapelu stojí spoustu peněz. Jeden frajer nám podle ceny vstupenek a počtu lidí spočítal, že jsme za koncert vydělali tři miliony, ale investice do představení jsou neskutečné.

To je přece obecně známo, že velké hvězdy si nemohou dovolit turné bez sponzorů…

Přesně tak. My bychom bez nich nemohli vyjet, protože pokud nám nezasponzorujou stage, jsme od samého začátku v minusu a proděláváme kalhoty.

S jakou perspektivou jde Kabát do roku 2007?

Musíme začít trénovat. My uděláme desku a pak se teprve učíme písničky. Tak budeme makat ve zkušebně u Hurvajse v garáži. Naši manažéři vymysleli, že na jarním turné postaví do půlkruhu koridu, taková je představa. Taky chceme vydat novou desku za dva roky, protože tři roky je moc. Ale nevíme, jestli to zvládnem.

Plánujete další výjezdy za krajany a do zahraničí?

Teď ne, ale myslím, že na ně dojde. V Kosovu to mělo obrovský úspěch. To byl obrovský mejdan, všichni tam tancovali na stolech, i Švédi, Irové. V Americe to bylo taky dobrý, Češi, co tam jsou, byli vděčný, tancovali s náma na pódiu. Chtěli bychom vyrazit na štace, kde jsme ještě nebyli.

Jak v Teplicích, jsou tu na vás hrdí?

Většina je spokojená, že jsme z Teplic, ale vždycky se najde pár blbců, kteří nám závidí.

Nezpanštěli jste náhodou?

To by nešlo, tohle je přece kapela čtvrté cenové kategorie. Do společnosti nechodíme, to jenom Josef musí, protože hraje v muzikálech. My jsme doma v Košťanech v hospodě.

Autor - Jaromír Tůma, Spark; 2.1.2007.

Rozhovor si můžete přečíst v původní verzi v PDF formátu. Rozhovor přepsal Berliko, kterému děkujeme.