Turné 2003 - Praha - Kabáti a jejich turné 2003 - Přišel i Wonder

  • Zdeněk
  • Reportáže
  • 1 721x

Už se stmívalo a na řadu přicházel poslední koncert letošního turné skupiny Kabát. Konec turné naplánovala kapela Kabát na 12.11. do pražské T-Mobile arény, kde proběhl i křest nového alba, kterého se od 14. 10. prodalo neuvěřitelných 70 000 kousků.

Zahajovací hodina koncertu byla stanovena na sedmou večer, ale jak je již tradicí na českých koncertech, začalo se o půl hodiny později. Již při pohledu z tramvaje okolo šesté hodiny večerní v neinformovaném pozorovateli zatrnulo. Davy stojících lidí byly rozesety od Stromovky až k Holešovickému nádraží. Zdálo se tedy, že ještě neotevřeli. Chyba lávky! Ve vnitř bylo již mnohem více lidí než venku a dostat se blíž než na západní tribunu nešlo. Hala byla zaplněna opravdu do posledního místečka včetně ochozů těsně pod střechou. Vzducholoď s reklamou na Radio Beat a Kabát pomalu proplouvala vroucí atmosférou nedočkavého tisícihlavého davu.

Najednou se v sále setmělo a za pár chvil se na jevišti objevila první předkapela, Škwor. Kapela zaznamenávající poslední dobou obrovský úspěch dostalo publikum do správného varu. Hity Policajt a Vyhlašuju boj si dokonale získala publikum, které vyzpívalo poslední skladbu, nyní hranou v rádiích a TV - Mý slzy neuvidíš, od začátku až dokonce. Po závěrečném úderu bubeníka se z reproduktorů spustila známá píseň: „A teď jdeme do finále…“ při které se hudebníci klaněli seč jim síly stačily.

Po kratičké pauze, kdy se člověk nedostal ani na záchod a zpět se opět setmělo a na scénu vstoupila Doga. Tito nadějní muzikanti vsadili na první dojem. A uspěly. Bubeník vstoupil jako první jen v červených trenýrkách a botách a za ním přišel zbytek kapely. Jejich frontman byl oděn taktéž do trenýrek, leč jeho byly delší a pobity blýskavými flitry. Další dva kytaristé byli zdánlivě normální. Onen flitrovaný po každé, když měl v průběhu hry trochu času, obkroužil po pódiu kolečko neandrtálským krokem nadrženého lovce. I tato kapela zaznamenala úspěch a doprovod obecenstva nejen písní Holka samosexuál.

Vše proběhlo neuvěřitelně rychle a najednou se opět rozsvítilo. Za pár chvil to přijde… Fanynky umdlévaly a oddaní fanoušci pokřikovali Kabát, Kabát… Během přestávky proběhla zkouška světlometů, která připomínala scénu ze Setkání třetího druhu, kdy se pozemští vědci snaží s mimozemšťany dorozumět pomocí kláves a světelné tabule. Nedočkavost byla hmatatelnou. Vzrušení stoupalo lineárně spolu s teplotou v sále. Znovu se zhaslo. Ozval se ohlušující pískot a řev všech v sále. Pódium se odělo do kouřového hávu a zprava přijelo jakési žluté světlo. Ozvala se úvodní stopa z Dole v dole. Lomoz důlního výtahu. A když už se zdálo, že nic nebude, když už napětí začínalo být k nevydržení, Ota Váňa spolu s Tomášem Krulichem a Milanem Špalkem hrábl do strun, Radek Hurvajz Hurčík poprvé udeřil do žlutých sonorů a Josef Vojtek pronesl: „ Připravit, pozor jedem! Doutnáky zapálit! Prosíme zacpat uši! A teď už jenom…raz, dva, tři…“ a začal koncert písní Dole v dole. Celá hala byla na nohou. Refrén zpíval každý. Následovalo V pekle sudy válej.

Písní bylo mnoho, nepamatuji se přesně kolik, nebo jaké hrány byly a jaké ne. Jednou si také zazpíval Milan, a to Baladu o špinavejch fuseklích. Repertoár byl vybrán ze všech alb až na první dvě. Vybrané skladby nebyly na koncertech často hrány, a tak měly zaručený úspěch. Překvapením bylo, když Tomáš Krulich začal hrát píseň Wonder. Ozvučení bylo dokonalé. Bylo slyšet naprosto vše a přesně tak, jak slyšet být mělo. Zpěv byl čistý a výkony muzikantů profesionální. O osvětlení nemluvě. Světelné efekty byly doplňovány projekcemi na tři plátna z projektorů zavěšených pod stropem pódia.

Jak je dobrým zvykem Josefa Vojtka, tak mezi každou skladbou pronesl nějakou uvádějící poznámku a jednou dokonce věnování zesnulým muzikantům Tesaříkovi a Kybicovi. Jim byla věnována píseň Šaman, při které přecházel mráz po zádech. Před Všechno bude jako dřív přišel Josef k Hurvajzovi a řekl: „Tady Hurčík si vydupal, že si uvede jednu písničku. Tak mu říkám, tak si jednu vyber a on si vybral tu, kterou uslyšíte za chvíli. Tak si jí uveď!“ Na to Hurvajz do mikrofonu vzkřikl: „Já si jí uvedu!!“ několikrát to opakoval a potom zařval: „Raz, dva, tři, čtyři…“ a už to jelo.

I na přídavky došlo. Když pojednou Josef Vojtek prohlásil, že už je konec, že už půjdeme domů, nikdo mu nevěřil, protože ještě nebyla Žízeň. A tak se po pár chvílích pískání a tleskání a volání „Kabát, Kabát“ vrátili na jeviště i s pozvaným hudebníkem, který pokřtil desku Dole v dole stylovým Gambrinusem. Odehráli dalších asi pět písní a poté se opět rozloučili.

Něco, ale nesedělo! Nebyla Žízeň!! Všichni začali křičet „Kabát!Kabát!“ nebo „Žízeň!Žízeň!“. Fanynky ječeli, fanoušci vřískali a načervenalé pódium a zhasnutá světla v hale dávala naději na další produkci. Atmosféra se začala podobat vyvolávání duchů. Ale namísto mrtvých se za chvíli znovu dostavila kapela a dala k dobru další nadílku decibelů do našich uší. I dostalo se i na Láďu, ve kterém měl Hurvajz perfektní sólo umocněné nápisem SOLO a šipkou směrem k němu na promítacím plátně.

A najednou se zdálo, že už je konec, a že už bylo všechno řečeno, když vyšel Josef Vojtek na můstek za bicími a uvedl Žízeň! V sále se strhl neuvěřitelný rachot. Všichni zpívali. Hala se otřásala v základech. Pódium zářilo svými světly kamsi do tmy. Jedna kytara, druhá, třetí, buben a zpěv. První sloka a přišel refrén, který zpívala zatím jen kapela. Po druhé sloce a druhém refrénu bylo překrásné kytarové sólo a po něm opět refrén. Ovšem už s publikem. Každý si z plných plic a s radostí zazpíval: „Žízeň! Ajajajajaj! Žízeň! Ajajajajaj!“ a ještě jednou kapela a potom byl už konec.

Ještě jednou poděkovali publiku a potom odešli. Už naposled. V sále se rozsvítilo a tisícihlavý řvoucí drak se dal na pochod k východu. Líný kouř se pomalu rozplýval v záplavě světla a stoupal ke stropu. Ze všech východů, a že jich není málo, chodil člověk za člověkem, radost za radostí, smích za smíchem. Bylo po koncertu, ale to nebyl důvod, aby si lidé nemohli zazpívat, a tak celou cestu na metro, tramvaj, autobus či k autu se nočními Holešovicemi nesl popěvek „Žízeň! Ajajajajaj!“ Policisté řídící dopravu, nevěděli kde jim hlava stojí. Mezi auty a tramvajemi probíhali malí i velcí, hubení i tlustí.

Za pár hodin již nebylo po nich ani slechu, ani vidu a jen měsíc na obloze si ještě pobrukoval v rytmu big bítu.

Autor: Jiří Kubík, magazin.musicweb.cz; 18.11.2003