Dole v dole tour - Praha- 10.6.2004

  • Zdeněk
  • Reportáže
  • 1 672x

Byl letní večer, trochu pršelo, občas silněji, ale to nám bylo vesměs jedno. Rádio Beat si dělalo reklamu nevelkou vzducholodí, která poletovala nad celým stadiónem. K rádiovému ovladači však posadili nějakého dobráka, který se vyžíval v krkolomných manévrech a „kamikadzových“ náletech nad hlavy diváků. A tak nám sledování vzducholodě krátilo čas, ve kterém bychom si bývali jinak jenom prohlíželi opět o trochu větší konstrukci pódia. Letošní turné se poprvé konalo pod širým nebem, a tak se nešetřilo. Po stranách stály po dvou vysoké věže, připomínající těžební věže i s kolesy na vrcholech, a za nimi vysoké komíny, ze kterých o mnoho hodin později šlehaly vysoké plameny.

Největší překvapení večera se konalo ještě před první předkapelou. Na scénu nastoupili tři malí kluci ve věku 9-12 let a že budou hrát. Poněkud překvapený dav to bral zprvu jako nějaký vtip. „Co to je za děti?“, „Vrať se k mámě!“ Tehdy jsem zalitoval, že jsem si s sebou nevzal fotoaparát (proč taky si ho brát na koncert Kabátů). Ovšem veškeré pochyby se rozplynuly v prvních několika sekundách druhé písně, kdy dvanáctiletý, dlouhovlasý kytarista ve stylové džínsce suverénně začal drhnout sabbatovský „Paranoid“. Kluci měli naráz takovou odezvu, jako by byli hlavní hvězdou večera. Lidé šli ten večer za zábavou a tohle byla trefa do černého. Desetiletý basák vypadal, jako by měl trochu trému, přeci jenom před nějakými deseti, patnácti tisíci lidmi hrál asi poprvé. Proto raději nasadil černé brýle a zpustil: „Smoke On The Water“. Vycházející hvězdy českého big beatu měli několikanásobně větší ohlas, než obě následující předskupiny dohromady. Ještě nás obšťastnili skladbami od AC/DC a Led Zeppelin a za bouřlivého potlesku odcupitali.

První oficiální předskupinou byli DOLORES CLAN. Pro většinu lidí toho večera neznámá skupina. A ani si příliš lidí nezískali, když ve své první „pecce“ začali zpívat o skejtu. Pro svou hudbu si vybrali špatné publikum. V jedné skladbě jim hostovala Lucie „umím šeptat a ječet“ Bílá, ale příliš jim nepomohla. Skalní obyvatelé kotle jim však dostatečnou odezvu zvládli (to jsou ti, co pogujou na každý rámus, proto snad ani nemuseli chodit na KABÁT, nebo snad právě proto šli…). A tak jsme za průběžného sledování letu vzducholodě čekali na hlavní bod večera. Druhou předkapelou byli KRUCIPÜSK, ale ani ti to neměli snadné. Ono vůbec dělat předskokana Kabátům je věc dost nevděčná. A je to celé ty roky stejné. Nálada publika je vždy taková, že hrát ten večer něco jiného než „agro“ musí vést k neúspěchu. To už i ti malí kluci věděli, vsadili na jistou kartu a krom hlavních hvězd sklidili největší aplaus.

Za soumraku vzducholoď odletěla v dál a uprostřed pódia byla odpálena pořádná petarda (o slibované pyrotechnice jsme věděli, tak jsme se ani moc nelekli) a koncert byl zahájen. Dění na scéně bylo přenášeno na dvě postraní plátna a velkou obrazovku uprostřed. Kouř, ohně a výbuchy byly součástí show. „V pekle sudy válej, z kotle pára stoupá…“. Konečně nadešel čas užít si pořádný big beat, z čehož asi zas takovou radost neměli ty třináctky za námi. Neměly chodit do kotle. „Já, línej Bob a stará Lou…“. Publikum se za těch deset let (kdy jsem Kabáty absolvoval poprvé) přeci jenom dost změnilo, rozrůznilo. Skalní však zůstali. „Kdopak tě zval, vem si do dlaně růži, sevři jí a krve pij…“. Během koncertu nejvíce čerpali ze svých dvou posledních desek, ostatně ty jim také nejvíce vynesly. „Shoří náš dům, mě hodí psům…“. Snad teprve loni skončilo neoficiální novinářské embargo na psaní o skupině KABÁT.

Především v kladném smyslu bylo společensky nevhodné se jakkoliv vyjadřovat (a dosud tomu tak v některých zkostnatělých redakcích je, že jo klucí). Ale koho to zajímá, posloucháme to celou dobu. Ať si kafraj, intelektuálové (doufám mi ta místní „elita“ nezkazí radost a pár pěkně trefných příspěvků do diskuze přidá), tady jde o zábavu. „Go Satane Go“. Pětice veteránů hospodského rocku za ta léta trochu zestárla, „Óda na konopí“ peckou zůstává, z jejich koncertů se stala profesionální show a v textech vymizely sprosťárny. „Jedině snad taková, paní Vogelrauchová…“. Jméno té paní, nechť si prý přeložíme sami. Rebelské texty o chlastu a sexu nelze skládat příliš dlouho a „Kdo si nechce hubu spálit…“ musí vyjít vstříc širším masám. Tajemství úspěchu - jednoduché, chytlavé refrény, v jejich tvorbě ovšem zůstaly. „Tak jdem, proč ne, všechno to rozbijem!“ bylo fajn, ale u „Vím co je dobrý, vím co je špatný…“ se dá taky pořádně zapařit. Dle Vojtka skupina nejraději hraje : „Poslouchám jak v dáli temný bonga zní…“, a to je dobře. „Teta z Ostravy“ by doporučila trochu odpočinku při: „Bůh stvořil lásku, a žal, taky bolest a já jen ubohej chtíč…“. Tato skladba má na koncertech vůbec super atmosféru a jsem rád, že jí nikdy nevynechají. A snad jen kvůli Špalkovi se staví ten můstek nad bubny, odkud jí zpívává. „Bum bum tequila bar…“. Tady to chtělo opět pyrotechniku. Občasné úlety mimo hospodský rock: „Láďa má velkou hlavu, jak pytel od banánů..“, „Já z Billa na Nováka změním si svý jméno…“ jsou vítanou změnou. Ovšem i dvě hodiny zábavy musí skončit a tak nastává čas největších evegreenů. „Myslíte si že piju jen tak pro radost…“ nepřichází kupodivu na samotný závěr. Ještě je potřeba zahrát hit posledních let: „Cestu znám a neměním směr…“, to hlavně pro ty mladší. Nás při samotném závěru potěšila kolegyně „na ramena a kozy ven“ a na chvíli tak odpoutala náš zrak od pódia, kde si skupina zahrála otvírák nové desky. Kola na šachtách se točila na plné obrátky. A na závěr? „Denně vožralej, denně vožralej, mám velikej pupek, smrdím a jsem špinavej…“ a moc pěkný ohňostroj. Formální ukončení koncertu se samozřejmě odehrálo u zlatého moku někde jinde.

Autor - Manatar, www.metalopolis.net; 12.6.2004